Valašskomeziříčské Kalendárium

se narodil v Kotojedech u Kroměříže valašskomeziříčský notář a dlouholetý poslanec (šestnáct let, tj. 1890–1906) zemského sněmu Antonín Hulka. Po absolvování arcibiskupského gymnázia v Kroměříži v roce 1869 studoval práva ve Vídni a Praze. Oženil se s Josefou Pecníkovou, narozenou 26. 11. 1853 v Jarohněvicích u Kroměříže. V Praze se jim 24. 5. 1872 narodil jejich jediný potomek, syn Otakar. Po absolvování studia práv roku 1873 nastoupil Antonín Hulka notářskou a soudní praxi a 12. 6. 1879 byl jmenován c. k. notářem v převážně německých Dvorcích (Hof) nedaleko Moravského Berouna v okrese Bruntál. Dne 20. 2. 1883 byl přeložen do Valašského Meziříčí, kam se zanedlouho přestěhoval i s manželkou, synem a tchyní. Záhy po svém příchodu se aktivně zapojil do společenského života města. Brzy se stal velitelem zdejšího dobrovolného hasičského sboru. V letech 1885–1893 byl členem obecního výboru ve Valašském Meziříčí. Devatenáct let působil jako předseda okresní hospodářské jednoty a byl také dlouholetým předsedou místní Besedy. Delší dobu byl členem c. k. notářské komory v Olomouci a těsně před smrtí byl zvolen jejím prezidentem. Byl jmenován čestným občanem mnoha obcí na Valašsku a čestným členem učitelských spolkových organizací. Stal se také významným činovníkem s „funkcí pro celé Valašsko“ v přípravném odboru pro Národopisnou výstavu českoslovanskou, který byl ve Valašském Meziříčí ustaven v roce 1892. Od roku 1890 se ovšem začal prosazovat v moravské zemské politice. V tomto roce poprvé kandidoval ve volebním okrese venkovských obcí soudních okresů Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm a Vsetín. Ve třetím kole získal nadpoloviční většinu a stal se poslancem moravského zemského sněmu v Brně. Stejný úspěch zopakoval mnohem přesvědčivěji již v prvním kole v letech 1896 a 1902. Při svém prvním zvolení byl Hulka kandidátem v té době jediné české strany, totiž strany národní. Po rozkolu v roce 1891 se přidal k odštěpené straně lidové a zůstal jí věrný. Hlavním polem jeho působnosti ve sněmu byly otázky školství. V letech 1895–1906 byl členem školského odboru, podal množství interpelací, návrhů a rezolucí a o problémech ve školství také mnohokrát přednášel řeč při schvalování rozpočtů národních a měšťanských škol, učitelského penzijního fondu nebo při schvalování zemského rozpočtu. Často kritizoval nepoměr v počtech českých a německých škol na Moravě, zasazoval se o zvyšování dotací na jejich stavbu a na zřizování měšťanských škol. Často upozorňoval na nedostatečné financování škol, hlavně v chudých vesnicích, a popisoval velmi špatné podmínky, za jakých se vyučuje na Valašsku. Prosazoval ale také zřizování odborných škol. Podal návrh na zřízení zimní hospodářské školy ve Valašském Meziříčí a žádal podporu pro ústav pro vzdělávání učitelek ve Valašském Meziříčí – ten byl založen v roce 1903 a Antonín Hulka byl předsedou jeho kuratoria. Snažil se také zlepšit postavení učitelů změnou jejich disciplinárního řádu, což mu přineslo širokou volební podporu této sociální skupiny. Další Hulkovou prioritou v zemském sněmu byla pomoc oblastem postiženým živelními pohromami, především Valašsku, boj proti devastaci velkých ploch lesů novým majitelem rožnovského a valašskomeziříčského velkostatku baronem Popperem či podpora výstavby silnic a železnic na Valašsku. V roce 1907 se Hulka dokonce pokusil kandidovat do říšské rady, ovšem nikoli proti Masarykovi, tedy ve 4. volebním obvodu českých měst na východní Moravě, nýbrž v 18. českém volebním obvodu místních obcí soudních okresů Rožnov pod Radhoštěm, Vsetín a Vizovice. Avšak zde i v důsledku vlastních chyb neuspěl. Při hodnocení jeho osobnosti je třeba ocenit, že byl ve městě schopen založit a po několik let i z vlastních zdrojů vydržovat dívčí měšťanskou školu. Vedle starosty JUDr. Aloise Mikyšky a střídajících se osobností okresních hejtmanů patřil ke trojici osobností ve městě, které disponovaly největším vlivem, postavením či majetkem. Avšak zase tak oblíbený ve svém domácím regionu nebyl. Neřadil se ani mezi místní konzervativní klerikály, ale nepatřil ani mezi stoupence později vzniklého pokrokového spolku. Obě strany mu vyčítaly jeho nestálou povahu a oportunismus. Poklesu důvěry u místních obyvatel lze přičíst také jeho nezvolení v zemských volbách v roce 1906. Zemřel 17. 3. 1910 ve svém domě na Gymnasiální ulici č. 177 ve Valašském Meziříčí, pohřben byl o dva dny později na městském hřbitově. (PD)