Valašskomeziříčské Kalendárium

se narodil v Krásně nad Bečvou grafik a malíř Jožka (Josef) Baruch. K tvůrčí práci se dostal v Odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Odešel na studia do Prahy a stal se žákem uměleckoprůmyslové školy. Životem se probíjel těžce, neboť toužil po opravdové volnosti a odmítal i lákavé nabídky pevného zaměstnání. Těžištěm jeho umělecké činnosti byly grafika, úprava a ilustrace knih. Miloval verše Petra Bezruče a ve své tvorbě se stále vracel ke stěžejnímu Bezručovu dílu. Zajímavá jsou i Baruchova drobná grafická dílka – ex libris. Působil v Praze, ale většina námětů jeho děl pochází z Valašska. Byl též spisovatelem, ač se jím necítil být. Své vzpomínky na, podle jeho vlastních slov „ta nejkrásnější léta bezstarostného a ničím nespoutaného dětství“, popsal v několika knihách. V polovině třicátých let vyšly rychle po sobě Staříček Kubějů a tři díly próz Ludé z poza Junákova. Zemřel 22. 11. 1966 v Praze. Je pochován na hřbitově ve Valašském Meziříčí. Město prohlásilo jeho hrob za čestný. Po jednej straně Junákov, po druhej straně Choryňský les a v prostředku na kopečku dědina – Juřinka. Dolů z dědiny k „Vrbjů“ kamenitá, křivá cesta a vedle ní, pod ňú a nad ňú róstlo všelijaké bodláčí a kvítí. – Létávali tam pjekní motýli. – Ve „Vrbjú“ stávaly vrby-hlavačky a mezi nima na obecním pastvisku pásávaly sa juřinské krávy a aj kerási ovca. Krávy vyzváňaly na plechových zvonkách co měly pod krkem a též pastýř vytruboval na starú, plechovú, pogrčenú trumpétu, tak, jak „židé na mráz“ – šak beztoho neměl jinej práce jak tu – a práskať bičem. Kúštěk dalej, pjekně pomalu teče Bečva, co sa dá aj píť – jak je čisťunká – a až pod dědinů za stavem sa jaksi začíná rozháňať a potem už honem utíká dálej k Choryňi… (Z knihy Josefa Barucha Ludé z poza Junákova)