Valašskomeziříčské Kalendárium

se narodil ve Frenštátě pod Radhoštěm český historik, publicista, estetik, divadelní a filmový kritik a překladatel Záviš Kalandra. Byl nejstarší z dětí lékaře B. Kalandry. Absolvoval valašskomeziříčské gymnázium. Se svým třídním profesorem Františkem Konvičkou a spolužákem Oldřichem Peclem patřil k zakladatelům skautingu na Valašskomeziříčsku. Po maturitě začal studovat starořeckou filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Již během svých studií v roce 1923 vstoupil do KSČ, byl aktivní zejména v tzv. Kostufře (Komunistická studentská frakce). Od poloviny dvacátých let se plně věnoval žurnalistické a politické činnosti v levicovém, komunistickém hnutí. Jako novinář přispíval do řady levicových periodik. Již ve třicátých letech patřil k několika málo levicovým intelektuálům, kteří kritizovali moskevské stalinské procesy. Za svoji kritiku byl označen za trockistu a vyloučen z KSČ. Po okupaci nacistickým Německem byl již na podzim 1939 zatčen gestapem a celou druhou světovou válku strávil v koncentračních táborech. Jeho stěžejní historické dílo České pohanství tak mohlo vyjít až v roce 1947. Po skončení války se věnoval vědecké a publicistické práci, politické činnosti se vyhýbal. V listopadu 1949 byl zatčen a v červnu 1950 byl ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a spol. jakožto hlava smyšlené trockistické skupiny odsouzen k trestu smrti a 27. 6. 1950 společně se spolužákem Oldřichem Peclem popraven, což vyvolalo protesty po celém světě. (PD) Celý 1. díl svého spisu věnoval Kalandra tomu, aby z nejstarších pramenů českých pověstí vyloučil Kristiánovu legendu – proti Josefu Pekařovi se vrátil k názoru Dobrovského, že to je falzum ze 14. století. Teprve 2. díl je věnován vlastnímu tématu knihy, vymezenému titulem, tj. „českému pohanství“. Kosmovy pověsti nejsou podle Kalandry ani ohlasem autorovy četby, ani plodem jeho fantazie; nemají také historické jádro. Hrdinové nejstarších českých pověstí, představovaní Kosmou jako historické postavy, vznikli „euhemerizací“, procesem, v němž bohové a démoni nabyli lidských rysů. Kalandra rekonstruuje „cyklický panteon“ českého pohanství (II/490). Na jeho počátek klade Kroka a Krokovu smrt (praotec Čech, „heros eponymos“ českého národa, podle Kalandry nepatří do historie ani do mýtu, má původ v lidové etymologii): Krok je bůh přílivu a odlivu přírodní plodivé síly, který musí být vždy na konci zimy „zabit“, aby uvolnil cestu vracejícímu se jaru; Krokovy dcery jsou božstva ovládající jarní počátek, letní prostředek a zimní konec roku; Libušin soud představuje vítězství léta nad zimou; Libušin sňatek s Přemyslem Oráčem je magický sňatek zajišťující úrodu; dívčí válka je vzpomínka na jarní obřad, kterým se stupňovala erotická energie mladých mužů a žen zaručující úspěch zemědělských prací; atd. Nejsenzačnější tvrzení čekají čtenáře v posledních kapitolách knihy. V nich Kalandra zařadil do pohanského panteonu také první české světce: sv. Ludmila je podle něho protějšek bohyně Demetry, dárkyně obilí, a „baba“ uškrcená v magickém obřadu „nevěstou“ (její památka 16. září překrývá pohanské podzimní slavnosti, jimiž si primitivní člověk chtěl uchovat životní sílu podléhající v přírodě zimní smrti), sv. Václav je protějšek boha plodnosti Dionýsa a „dobrý bůh“ zavražděný „zlým démonem“ (jeho památka 28. září připadá na poslední letní den lunárního kalendáře). (Úryvek z recenze Kalandrovy knihy České pohanství)