Valašskomeziříčské Kalendárium

byly komunistickým režimem z našeho města deportovány řádové sestry tzv. kongregace Milosrdných sester svatého Kříže. Od poloviny 19. století našla tady domov tři řeholní společenství. V roce 1855 to byl řád sester vincentek, který k nám byl přizván z Vídeňského Nového Města za účelem péče o trestankyně v nově zřízené ženské trestnici. Jeho působnost ukončilo zrušení trestnice v roce 1910. Druhým byl mužský řád salvatoriánů, který zde začal působit v roce 1895 v rámci nedlouho předtím i z podnětu Aloise Mikyšky založeného tzv. konviktu pro ubytování a výchovu katolických studentů gymnázia, případně pro získávání adeptů kněžského dorostu, a který potřebným majetkem obdarovali Žerotínové. A konečně třetím byl v roce 1912 výše zmíněný řád sester sv. Kříže s mateřským domem ve švýcarském městě Ingenbohlu. O usazení tohoto řádu usilovala hraběnka Marie z Bukůvky, rozená Stillfriedová z Ratěnic, jejíž rod vlastnil v letech 1815–1945 panství Vizovice. Její manžel Jaromír Sigmund hrabě Bukovský z Bukůvky, svého času dlouholetý vyslanec rakouské monarchie v Argentině, najal část velkého majetku Žerotínů a manželé se i s dcerou usadili v tzv. manském domě (dnes dětský domov) v nynější Žerotínově ulici. Přizvané sestry sv. Kříže zahájily svou činnost ošetřováním ve dvou chudobincích, ale zejména se ujaly dívčí mládeže. Během první světové války se však musely ujmout také ošetřování raněných. V jejím průběhu se také usadily v jednom z domů stavitele Antonína Staňka na rohu Máchovy a Vsetínské ulice, který v roce 1917 na splátky odkoupily. Zde si sestry otevřely hudební školu, věnovaly se výchově k ručním pracím a výuce cizích jazyků. Jejich ústav dostal název Josefinum a docházelo sem na výuku až dvě stě dětí, nejvíce do hudební výchovy. Zároveň ovšem pečovaly o osoby v místních chudobincích, v době války a při epidemiích také o raněné a nemocné lidi. Navzdory protináboženským náladám po vzniku republiky i choutkám vedení města zabrat jejich prostory k bytovým účelům, dokázaly sestry své sídlo uhájit a postupně i rozšiřovat. V roce 1936 přikoupily např. sousední dům pana Schauera ve Vsetínské ulici. Centrem jejich české provincie byl od roku 1882 klášter v Choryni. Po deportaci v září 1950 byly mladší sestry rozptýleně nasazeny do práce v textilních továrnách po celé republice, starší a nemocné sestry byly nejdříve soustředěny v Bohosudově, poté byly koncentrovány v odlehlé a zanedbané pohraniční vsi Bílá Voda na Jesenicku. Příznačná pro komunistickou rozpínavost po získání neomezené moci byla i skutečnost, že jeden ze zabavených domů si pro své sídlo zvolila meziříčská Státní bezpečnost. (PD)